5. ZPRAVODAJSTVÍ ZE SVĚTA  - JAK JSME BYLI V INDONÉSII A V MILOVANÉM JAPONSKU – SLEDUJETE VYSÍLÁNÍ R

Datum:09.07.2019

Hlásí se Radi HaZi,

Na úvod vybíráme ze zápisníku cestovatelů Fia-LoveJ: Dnes jsme si hezky pospali, protože byla neděle. Vyčistili jsme si své zuby, uklidili stany a posnídali na snídani bílou kávu a čerstvé housky s pomazánkovým máslem. Po ranním nástupu následovala hra posádek Bacily, která se však nezapočítávala do celkového hodnocení, na rozdíl od další hry Babky – kořenářky.“

Než se však dostaneme k dalšímu čtení, je potřeba pochválit příchozí návštěvníky Cejlonského festivalu, že opravdu do snídaně opustili festivalové městečko a my se mohli v klidu věnovat naší další cestě. Jedinými, kdo tady zůstali byl bubeník Ivo Samiec se svou rodinou a nádherně se s námi zdržel Tomáš Vaňourek, který nám předchozí večera báječně povídal o Asii. Myslím, že naše setkání bylo vzájemně a oboustranně příjemné a obohacující. Tomáš si fotil a prohlížel naše programové materiály: mapy, časopisy, kamery, rozhlasové studio a mnoho dalších drobností, které dělají tábor táborem a putování putováním. Společně jsme posnídali, kluci a holky si podepisovali trička, knihy, no zkártka to bylo milé setkání a loučení zároveň. Tomáš zůstal i na další skvělou hru Niaští skokani, při které Ivo bubnoval, jako o život. A to už z kuchyně voněla kulajda a rizoto, do které jsme nakrájeli 9 kilo vepřové plece. Odpoledne následovaly po sobě 3 hry: Zavlažování polí, Přechod džunglí a Jestřábí oko. V Zavlažování polí museli naši cestovatelé vystavět ve svahu v lese funkční potrubí, kterým museli dovést vodu na pole domorodců. Přechod džungle dal do těla všem, malým i velkým. Změť, bludiště natažených gum mezi stromy mělo přimět všechny cestovatelé k úspěšnému překonání složité cesty. Jestřábí oko bylo zkouškou jednotlivců. Na celním úřadu si cestovatelé si do svých pasů nechali vtisknout nová víza, aby následujícího dne mohli vstoupit na půdu obdivované a milované země – Japonska.

Po večeři jsme na louce při zapálených loučích shlédli Marcelův rituální večer, ve kterém se mu,  pomocí „hlavy a síly myšlenky“, podařilo vytáhnout z těla nemocného brzlík, který dokonce snědl, úspěšně zabodl do zad jednoho z členů naší expedice několik šipek, jiného probodl mečem, aniž by prolil jeho krev, v zubech se podařilo rozjet Tatru 805 a také se nad námi vztyčil kříž s Jesusem. Bylo opravdu „vtipné“,  jak pouhou myšlenkou se dají věci překonat.

Pondělní ráno jsme začali japonským budíčkem, za zvuků japonské hudby. Ostatně většina rán začíná hudbou a asijskými rytmy. Tato rozcvička byla opět zvláštní. Museli jsme si v posádkách předávat pomocí pohybu těla japonská slova. Po houskách a jogurtu na snídani, do kterého jsme si sypali slunečnicová semínka, přidávali marmelády nebo med, začala zkouška a hra jednotlivců. Zkouška spočívala v tom, že jsme pomocí brady, pusy a nohou museli, co nejpřesněji překreslit japonské znaky. Zajímavou byla další bojovka, která následovala po svačině, ve které se spojily tři posádky a ve hře se muselo ukrýt „dódžó“ – vyučovací místnost ninjů tak, aby ho soupeři nenašli. Každý bojovník měl lépe vycvičené umění a při setkání se vzájemně vyřazovali pomocí síly, kterou si nesli na svém štítku.

Před obědem si ještě posádky stihly nachystat svá ohniště na večerní vaření. Obědem byl opět famózní. Snědli jsme 10 kilo tresky, 26 kilogramů brambor a všechny kompoty, které rodiče dovezli. Díky za ně!

Zajímavý byl poobědový turnaj jednotlivců v káči, kterou si vyrobil každý sám z párátek a vršků od minerálek nebo piv a vzájemně se pak turnajově vyřazovali ze dna misek, samozřejmě dobrým roztočením káči.  Ve sportovním turnaji pak dobrovolníci hráli fotbálek, zpívali se Zuzkou nebo hráli deskovky.

To už však měl Marcel nachystán kulinářský workshop s názvem Tomiovy blafy. Polopaticky nám vysvětlil, jak se připravuje sushi, jaké jsou druhy sushi  a představil nám všechny ingredience: řasu Nori, japonský křen, wasabi, nakládaný zázvor, rýži, rýžový ocet a samozřejmě nechyběly hůlky a mnoho dalších japonských (ne)smyslů. A pak už byla řada na nás. Každá posádka obdržela mnoho potravin: zeleninu, ovoce, tortilly, různé omáčky, olej a vše potřebné k přípravě kvalitní večeře. Namísto řasy Nori, jsme plnili tortilly, aby byla večeře vydatná. Mimo přípravy večeře, bylo úkolem také sestavit z nakrájeného ovoce a zeleniny, na jemné tenké plátky, obraz ryby Fuga. Jak jinak chcete naučit mládežníky krájet a vůbec se o sebe postarat?

A pak přišel Dibův a Lucčin večer Stoupání na horu Fudži, který se protáhl a zaujal všechny, malé i velké. Luštilo se sudoku, jedla se rýže hůlkami, hrála se simultánně japonská hra Go, četla se pozpátku japonská pohádka, odpalovaly se míčky, hrálo se mikádo, zpívalo se karaoke, skládalo se origami a večer se protáhl tak, že jsme za úplné noční tmy, stoupali  po lesní pěšině,  při svitu svíček a loučí, na posvátnou horu Fudži. Každý Japonec od mala sní o cestě na tuto posvátnou horu.  Jedno japonské přísloví praví: „ Lépe sám jednou vidět, než 100 krát slyšet“.  Z hory Fudži k nám promluvil Budha, aby nás posílil do následujícího dne, kdy začínají v Tokiu historicky první olympijské hry v Japonsku. Jeho poselství bylo opravdu silné: „ Lépe odnést porážku s vědomím, že jsi pro to udělal vše, než žít s tím, že jsi se vzdal moc brzy. Nezapomeňte, že sláva je něco, cos e musí vyhrát, ale čest je něco, co se nesmíte ztratit“. A pak už bylo opravdu pozdě a cestovatelé usnuli spánkem spravedlivým. Vedoucí naší expedice si dali ještě pár písní, popřáli kuchařince Hance k narozeninám, no a pak už je teď.

Milí posluchači a čtenáři našich HaZi zpráv, dnes je úterý a my jsme se probudili do olympijského tokijského rána. Věříme, že i dnes, podobně jako v roce 1964, se tady  objeví nová Věra Čáslavská a my budeme mít opět možnost slavit. Sportovci právě snídají kakao a housky se všemi možnými druhy marmelád (rodičové díky za ně) a nedaleko se právě chystá zapálení olympijského ohně….

Loučíme se s Vámi, sledujte vysílání Radia HaZi, ve kterém Vám přineseme další zprávy z Tokia.