Datum:01.01.1970
39. letní stanový tábor TOM KADAO, červenec 2024
1. den Do země Jamatai
U klubovny jsme se sešli prakticky v plném počtu, až na ty, kteří se přidávali cestou ze svého bydliště. Tradičně jsme jeli na kolech, nádhernou cestou údolím Raduňky, z Pusté Polomi sjeli do překrásného údolíčka říčky Setiny, kde jsme se v hospůdce občerstvili a pak pokračovali podél potoka Seziny, až k nám na tábor. Tady v zemi Jamatai nás už čekali kluci a holky, kteří dva dny, tábor pro nás připravovali. Když jsme dodávkou vyráželi na první velký nákup, již přijížděla první velká cykloskupina nejstarších a nedlouho po nich jsme již cestou potkávali naše nejmladší. Skvělý výkon a velká pochvala pro všechny a především pro ty nejmladší. Nejstarší holky opravily cestou i jeden defekt. Po příjezdu jsme se všichni zabydleli ve svých stanech s podsadou, vedoucí si postavili tradičně stany na zem a začali jsme chystat dřevo na uvítací slavnostní oheň, u kterého jsme si měli nejen zazpívat, ale také se dozvědět vše důležité. Jenže?!
Úmorné vedro, které jsme zaháněli hektolitry vody se šťávou nebo citronem a osvěžováním v potoce, vystřídaly provazy vody deště, který doprovázel vítr, hromy a blesky. Chleby se šunkou a hromadou zeleniny k nim nám sice zkrátily čekání na dobu, kdy ta slota přejde, ale měli jsme tak, co dělat, abychom všechno pozapínali, zavázali, uklidili a nějak přikurtovali, aby vše zůstalo, tam kde bylo. A nakonec to dopadlo tak, že někteří ve stanech usnuli, jiní si s klavírem, který stojí v jídelně, zpívali, ale nakonec všichni ulehli, protože předpověď říkala: raději spi. V pondělí jsme se probudili opět do deště. Tom s dodávkou vyjel pro pečivo až na 4 pokus a ještě po jiné cestě, neboť spadlo tolik vody, že potřebujeme, aby vše trochu oschlo. Nejdůležitější však je, že se nikomu nic nestalo a dokonce nikomu nenateklo ani dostanu a věci zůstaly suché.
Ráno jsme opět museli malinko upravit program, ale asi hodinku po snídani přestalo pršet, my se sešli na oddílovém nástupu, vyvěsili slavnostně českou vlajku a po chvíli jsme již stáli v krásném místě u potoka Seziny, kde je takové malé peklíčko a za zvuku hudby a v tajemném kouři, jsme sledovali japonské bohy, kterak vycházejí ze sluje, a vyslechli jsme si příběh z japonské mytologie. Ještě před tím než jsme zťapali 15 květáků a 20 kilo brambor, museli všichni kluci a holky předvést japonským bojovníkům určené zvíře a podle jejich divadelního představení a skvělého výkonu byli přiřazeni ke svému vládci a do svého klanu. Úkolem každého bylo, vyrobit svůj znak a svou vlajku. Což se povedlo všem a od té chvíle máme v zemi Jamatai tyto klany: Tokugawa, Tojotomi, Oda, Takeda, Ashikaga a Tomoe. V průběhu dne jsme stihli sehrát bojovku na louce, při níž padaly rekordy a těla klouzala v podmočené trávě, společnými dospěláckodětskými silami jsme postavili obrovský stan-šapitó, čabralo se v potoce, protože už je zase teplo a neprší, „kopačky“ si čutly fotbálek, postavili jsme stan pro hraní deskových her a čtení kronik a také zkrášlili tábor různými herními prvky, pravidly a také vlajkami i tou novou: 40 let společně za zážitky! No a pak bylo „teď“.
Je pondělní krásný příjemný, ani chladný ano horký večer a před hlavním chrámem Jamatai probíhá velká soutěž klanů MasterChef Japa, s jasným zadáním, časem a hlavně spojením zručnosti každého jedince. Vyrábí se suši, mochi knedlíčky missu polévku, vaří se, ochutnává, ale také umývá a čistí, neboť v pravidlech soutěže je také japonský smysl pro pořádek. No však uvidíme, co na to řekne porota nejpovolanější, v jejíž čele stojí Hatori Honso JaMarcel, mistr suši a nudlokarikuř.